Peru: Jóga v zemi kondorů a kolibříků
Peru: jóga v zemi kondorů a kolibříků
(zkrácená verze článku vyšla v časopise Jóga Dnes 11/2016)
La Camina: cesta za poznáním nových krajů i sebe sama
Na putování po světě, které uspokojuje moji touhu po poznání a přináší čerstvý pohled na sebe sama i na kulturu, do které jsem se narodila, se vydávám poměrně často. Ráda si jím připomínám, jak nesamozřejmé je vše, co mám, jak se různí to, co považujeme za 'normální' a zároveň vycházím vstříc i jakýmsi svým kočovným genům, či chcete-li volání duše, neboť pocit, když jsem na cestě neznámými krajinami, mne naplňuje nepopsatelně slastným pocitem nomádské svobody. Jistota z nejistoty, z toho, že setkáváním s dosud nepoznaným tříbím svoji intuici, učím se o sobě i podstatě lidské společnosti více, než při dnech či měsících strávených nad pojednáními věhlasných psychologů a sociologů.
Většina mých výprav mířila v posledních letech převážně na východ, do Asie. Jižní Amerika ke mně začala promlouvat asi před rokem a půl a její volání jsem vyslyšela letos v létě, kdy jsem se vydala do Peru - to volalo nejintenzivněji. Většinou vyrážím na cesty sama, neboť mi to dovoluje proniknout hlouběji do tajů místních kultur, stávám se možná zdánlivě zranitelnější, ale zcela jistě otevřenější tomu, s čím se na cestě setkám. Při výpravě do Peru jsem se však rozhodla jinak a první tři týdny z celkových šesti jsem putovala se skupinkou česko-slovenských žen pod křídly Míši Petersen (www.nusta.cz). Míša je úžasná žena a zasvěcená průvodkyně po světech živých energií jihoamerického kontinentu - mezi její přátelé patří například mexičtí Toltékové, členové kruhu stařešinů z Ekvádoru a mnoho šamanů - kuranderů a kurander právě z Peru. Dokáže zprostředkovat kontakt s esencí dané země ...a co více, během společného putování otevřít či prohloubit kontakt s vlastním nitrem každého ze spolusouputníků.
Mým záměrem bylo poznat Peru, jeho lidi a energii nejen jako klasický turista, ale prozkoumat i potenciál, který se skrývá v méně navštěvovaných končinách této pozoruhodné země. Chtěla jsem malinko proniknout do tajemství a rozmanitých tradic a rituálů zdejších přírodních léčitelů, vědoucích mužů a žen, stále silně napojených na Matku Zemi - Pačamamu - a její moudrost. Lákala mne setkání s prostými vesničany žijícími tradičním, s přírodou spjatým způsobem života, tolik kontrastujícím se zdravému rozumu odporujícím rytmem života moderního urbanizovaného člověka. Společně s Míšou jsem mohla pootevřít dveře všech těchto komnat království jménem Peru.
Sama jsem se pak také chtěla na chvíli ztratit v hloubi Amazonského pralesa, propojit se s energií tamních rostlin, o které jsem tolik četla. Lákalo mě zakusit dobrovolničení v jógově-ekologické komunitě, kterou jsem si vyhlídla a samozřejmě jsem se také těšila na novou porci sebepoznání i na inspiraci pro svou jógovou praxi, které na mých cestách zákonitě v různých formách přichází. Odjížděla jsem s pocitem, že chci nechat věci plynout jejich přirozeným tempem, příliš nepřeplánovávat, neočekávat a být otevřená tomu, co bude přicházet. Což se ukázalo jako dobrý přístup.
La Sierra: bohatatví i chudoba hor
Jedněmi z největších klenotů Peru jsou z mého pohledu bezpochyby hory. Jen v pohoří Cordillera Blanca, nesoucí jméno podle svých zasněžených vrcholků, se nachází nejmohutnější z padesáti sedmi peruánských šestitisícovek. "Ledový obr" Huascarán, pod nímž před pětatřiceti lety přišla při zemětřesení o život i výprava českých horolezců vzbuzuje opravdový respekt a úctu a jeho okolí je dechberoucí. Zajímavý je kontrast vzhledu i energií Bílých a Černých (nezasněžených) Kordiler, jejichž okolí skrývající mnoho tyrkysových lagun láká k výletům či vícedenním výpravám, skalnímu i ledovcovému lezení. My jsme zahájili aklimatizaci v poklidném Carhuázu, jehož obyvatelé nosí typické vysoké klobouky a v barevných dekách přenášejí vše - od dětí přes výrobky k prodeji na trhu po pestrobarevné kukuřičné klasy a brambory, jejichž odrůd je prý v Peru na čtyři tisíce. Navštívili jsme místní horskou školičku, kde se malá kečuánsky brebentící Peruánčátka učí kromě čtení, psaní, španělštiny a počítání, také tradicím jejich předků, úctě ke všemu živému a zejména k Matce Zemi - Pačamamě. Náplní jejich vyučování je pod vedením několika málo nadšených maestrů - celkem tří učitelů a učitelek - například poznání a využití bylin, práce s tradičními materiály, kečuánský zpěv a tanec a na přírodní cykly napojené obřady.
Poblíž školičky se nacházejí také skryté vysokohorské přírodní termální prameny, kde jsme si mohly vychutnat nezapomenutelnou koupel v horké minerální s okvětními plátky růží a vonnými bylinami a pak se zchladit přímo v horské říčce, což bylo jak osvěžením pro tělo, tak balzámem pro duši. Očistné účinky koupele podpořila i přítomnost Sergia, kurandera z tradice Chavín, a Venceslaa, taktéž šamana a zároveň vedoucího školičky v jedné osobě, kteří svým napojením na přírodu, znalostmi energií a hrou na flétny přidali k naší růžové koupeli další dimenzi.
Nezapomenutelný byl také náš trek v okolí „dědečka hor“, šestitisícového Apu Ausangate, kam jsme vyrazili o několik dní později z Cusca. Dědečka vysvětlím: světu zde dodnes vládnou duchové hor, apu – každá hora představuje jednoho. Apuové místním lidem zprostředkovávají kontakt s nadpřirozenem. Apuové mají mezi sebou příbuzenské vztahy obdobné těm lidským a v andské mytologii se to jen hemží příběhy o jejich svárech, rozepřích či jiných životních epizodách.
Průvodci na cestě k Ausangate nám byli osobití šamani z tradice Q'ero - Manuel, Sonko a Nikolas, kteří nám pomohli poznat a procítit posvátná energetická místa v těchto velkolepých horách a zapojili nás do spirituálních ceremonií, díky kterým se naše vnímavost k síle jednotlivých míst ještě znásobila.
Na výpravě nás doprovázeli také Aéreos, domorodí lidé bydlící v těchto vysoko položených oblastech, jejich děti, psi a koně. Místní komunity se živí převážně chovem alpak a výrobou produktů z nich, či právě doprovázením turistů vydávajících se na túry.
Tábořili jsme v nadmořské výšce okolo 4500 m.n.m., což už může být pro mnohé Evropany kritické, a byli jsme proto rádi, že nás doprovázejí koně místních, kteří nesli velkou část našeho nákladu a chvílemi i některé z členek naší výpravy. Pomáhal nám i čaj z listů koky, nebo přímo jejich žvýkání, které je mezi místními běžné. Účinky koky na lidský organismus jsou podobné jako u černého čaje - povzbuzující, dodávající tělu mnoho minerálů a navíc zlepšující krevní oběh, což je dobrá prevence výškové nemoci. A pro všechny případy, jsme s sebou měly i kyslíkovou lahev, což se ukázalo jako prozíravé. Žádná z nás nezapomene na ceremoniální koupel v ledovcové laguně, na jejímž povrchu byla místy ještě krustička ledu, pozorování neuvěřitelně výrazné mléčné dráhy sedíce v horké vodě termálních pramenů kousek od našich stanů, či jeden večerní „rozhovor s Pačamamou“ v podobě mírného zemětřesení prostupujícího však díky měkkému podloží horského údolí až do morku kostí.
Cusco a okolí
Město, které při putování po Peru doporučuji nevynechat je Cusco - nejslavnější město Incké říše. Původně zemědělská osada, ležící v nadmořské výšce 3 090 metrů obklopená prstencem vysokých hor se velmi brzy rozrostla v hlavní město a stala se administrativním centrem celé říše. Cusco bylo považováno za jakýsi “spirituální pupek světa”, ke kterému se sbíhaly všechny cesty kontinentu. Je rozloženo mezi dvěma řekami a jeho původní půdorys má tvar pumy, jednoho z totemových zvířat andských civilizací.
V době španělské conquisty se město honosilo mnoha přepychovými paláci, náměstími, dlážděnými cestami a pozoruhodným systémem vodního zásobování. Svůj charakter si udržuje dodnes, přestože většina inckých památek byla nahrazena křesťanskými. Po dobytí se v Cuscu často využívaly zbytky inckých zdí a obrovských kamenných budov, takže je dodnes možno obdivovat stavební techniky andských architektů, jejichž výtvory které na rozdíl od španělských budov odolávají občasným zemětřesením s bohorovným klidem. Všechny paláce a obytné budovy byly pravoúhlé nebo polygonální, vybudované z velkých přitesaných kamenných bloků, které do sebe zapadaly tak přesně, že nebylo zapotřebí žádného spojovacího materiálu.
Cusco dalo v koloniálním období vzniknout pozoruhodné malířské škole. Ta byla osobitým hybridem umění indiánských malířů, kteří ve službách svých španělských pánů studovali a napodobovali evropské mistry. Někteří z těchto umělců se dostali i do Evropy, a tak v dílech malířů cuscánské školy lze pozorovat stopy vlivu vlámských malířů nebo El Greca. Vznikl tak osobitý styl, který lze podrobně studovat v místních kostelech, klášterech a muzeích. V katedrále visí pozoruhodná poslední večeře od indiánského malíře Marcose Zapaty, na které apoštolové výrazně indiánských rysů pojídají morče - místní pochoutku.
Cílem putování téměř každého, kdo se do Peru vypraví, je legendární Machu Picchu a Posvátné údolí. Peruánské Posvátné údolí Inků (Vale Sagrado) leží v samém centru bývalé impozantní říše Inků a rozprostírá se po obou stranách řeky Urubamba (nebo též Vilcamota). Za výjimečné postavení vděčilo pověstné úrodnosti – dodnes zde místní pěstují nespočet zemědělských plodin – kukuřice všech barev a velikostí, nepřeberné množství druhů brambor, quinoa, amarant…. S dávným rozvojem andské civilizace se postupně rodil a posiloval také mytologický význam tohoto údolí, na jehož konci leží i mysteriózní Machu Picchu. Pro místní obyvatele je celá krajina jakýmsi živým celkem. Sami sebe považují za děti Matky Země (Pachamamy) a v řadě oblastí Indiáni dodnes žijí v rovnováze a harmonii se svou živitelkou: znamená to nebrat z přírody víc, než kolik je nutné, a svým chováním, modlitbou či rituály vracet Matce Zemi sílu, kterou od ní prostřednictvím vypěstovaných plodin získávají.
Pevnost Ollantaytambo, která společně s citadelou Pisac střežila vstup do Posvátného údolí, patří bezesporu k největším skvostům incké architektury v celém Peru. Inkové věřili, že pozemský svět je odrazem nebeského řádu – důkazů pro to měli ve svém okolí dostatek. Hlavní hvězdy a souhvězdí se nacházely v blízkosti Mléčné dráhy, kterou Inkové nazývali Mayu, řeka. Tato nebeská řeka měla svůj protějšek v řece Urubambě, podél níž se nacházejí významné incké lokality Pisac, Ollantaytambo a Machu Picchu. Právě údolí Urubamby bývá označováno jako“ Svaté údolí“. Řeka Urubamba se proplétá systémem inckých teras, které se postupně zmenšují, čím jsou svahy strmější a podloží kamenitější. Město Ollantaytambo postavili Inkové jako své důležité správní centrum. Nachází se ve výšce 2800 m a bylo vstupní branou do Antisuya, amazonského správního území Incké říše. Dodnes zde nalezneme původní kamennou dlažbu a kamenné kanálky na odvod vody. Za Ollantaytambem se řeka Urubamba valí z Posvátného území subtropickou krajinou, nad kterou se tyčí vrcholky ledovce Salcantay (6271 m) a dalších horských velikánů. Při pokračování asi šedestát kilometrů proudu řeky, jež lze zvládnout buď pěšky několikadenním trekem, či pohodlněji vlakem, se mnoha cestovatelům splní sen z dětsví – spatřit Machu Picchu. Ruiny tohoto inckého města, jehož historie je dodnes opředena tajemstvím, se nacházejí se v horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430 m n. m. Jelikož město nebylo nikdy objeveno španělskými conquistadory, nebylo vykradeno a poničeno. V roce 2007 bylo Machu Picchu zařazeno mezi nových sedm divů světa. A přestože je to populární cíl tisíců lidí, což s sebou nese své, genius loci je zde velmi hmatatelný. Myslím, že východ slunce při výstupu na horu Machu Pichcu (v překladu „stará hora“, tyčící se ještě 600m nad citadelou) zůstane navždy uložen v mé paměti jako silná vzpomínka na stínohru v kulisách džungle a hor, dotyk bosých nohou s prastarými kameny, zvuky džungle a čerstvost ranního horského vzduchu.
Posledním cílem společného putování byla oblast Severní Sierry v okolí města Cajamarca. Samotné město ležící uprostřed zemědělské krajiny v nadmořské výšce 2700 metrů n.m. není cílem mnoha turistů, ale má svůj půvab mísící koloniální architekturu s rurálním stylem života. Jako v pohádce jsme si připadaly při procházení skalnatou, potoky protkanou a na květy a byliny bohatou krajinou v Cumbemayo, skrývající též archeologické naleziště s několika skalními svatyněmi a pozoruhodným do skály vytesaným zavlažovacím kanálem, vedoucím podél linie povodí Pacifiku a Atlantiku. Jeho spád dosahuje hodnoty pouhého jednoho promile, nicméně díky důmyslnému propracování úhlů zatáček jím voda doposud protéká. Vodu na cestě touto pastorální krajinou doprovázejí do skal vytesané symboly ryb, hadů a chakan (tradiční stupňovitý kříž Inků). Po průchodu klikatou skalní jeskyní a koupeli v "baños de nustas" (koupel princezen) jsme mohly prožít svého druhu znovuzrození a pomalu se se skupinou rozloučit a vydat každá svým směrem. Mě čekala cesta do pralesa.
La Selva: co se skrývá v amazonském pralese
Největší část území Peru - přibližně 60% - zaujímá neproniknutelný amazonský prales. V současné době žije v peruánském pralese asi 65 tradičních kmenů. Já jsem mohla strávit týden ve společnosti kmene Shipibo asi hodinu a půl jízdy vzdáleného od 'amazonského velkoměsta' Iquitos. Město samotné je zajímavé zejména tím, že je to se svými 400 000 obyvateli největší město světa, kam se dá dostat pouze lodí či letadlem. Amazonka zde dosahuje šířky dle stavu vody úctyhodných dva až čtyři kilometry a mezi místní speciality patří obří červi na grilu či packy z kajmana. To však nebylo to, co mě do této oblasti přivedlo. Mým záměrem bylo seznámit se blíže s medicínskými rostlinami, které domorodé obyvatelstvo používá jednak k léčení všemožných neduhů a traumat, ale take ke spojování se s spirituálním světem a komunikaci s esencemi daných rostlin. Tato tradice získává stále větší pozornost i v 'civilizovaném' světě a proto zde v okolí Amazonky vznikají centra, která nabízejí i cizincům možnost zakusit účinky medicínských rostlin v čele s ayahuascou, zvanou místními "La Medicina". Mým cílem nebylo udělat si 'psychotropní výlet', ale mít možnost pozorovat a na vlastní kůži vyzkoušet terapeutický potenciál, který se v ayahuascových ceremoniích, ale i v práci s dalšími rostlinami skrývá. Týden jsem proto prožila v centru "Nihue Rao Centro Espiritual", založeném a vedeném americkým lékařem jménem Joe Tafur. A ano, po zkušenosti ze čtyř ceremonií mysím, že může být pravda to co někteří, jež touto zkušeností prošli, tvrdí: "Dvacet minut s ayahuascou vydá za dvacet let konzultací u lékařů a psychologů". I když samozřejmě není to cesta pro každého...ale tak je to se vším.
La Costa: pouštní pobřeží Tichého oceánu
Souběžně s 2414 kilometrů dlouhým peruánským pobřežím Pacifiku se táhne úzký pás pouště, která začíná na severu poblíž hranice s Ekvádorem a na jihu přechází v chilskou poušť Atacama. V tomto pásmu pouště leží také hlavní město Peru, Lima se svými protiklady chudoby a přepychu a vždy přtomným oparem, který je směsí smogu a přímořského vzduchu a sluneční paprsky jím proniknou málokdy. Lima se pyšní koloniálním centrem a bohatě zdobenými barokními kostely, které měly svou monumentálností ohromit domorodé obyvatele a obrátit je na křesťanství. Je možné se sem vydat za návštěvami muzeí, nákupních center, vyžijí se zde i milovníci surfování, nicméně určitě oceníte neopren a alespoň základy surfařských dovedností - vlny Pacifiku jsou chladné a relativně veliké.
V pobřežním pásu pár hodin severně od Limy se nachází také Trujillo, třetí největší město Peru proslavené "cukrovými barony" z konce devatenáctého století, kteří drželi v rukou pěstování cukrové třtiny. Okolí je známé pozůstatky vyspělých předinckých kultur - Mochica a Chimú. Pyramidy z nepálených cihel adobe stále skrývají mnohá tajemství. My jsme navštívily areál Huaca El Brucho (Pyramida čaroděje) a mohly jsme se seznámit se Señorou de Cao, přes dva a půl tisíce let starou mumií šamanky z civilizace Mochica a rekonstrukcí jejího příběhu. V pyramidě Huaca Cao Viejo, kde byla před deseti lety archeology nalezena, se skrývá mnoho nástěnných maleb a reliéfů. Početní supy kroužící nad zdejší pouštní krajinou dodávají vyobrazeným válečníkům a bájným bytostem dramatičnosti.
Los Curanderos: šamani a léčitelé z Peru
Kromě již ve stručnosti zmíněných kuranderů, se kterými jsem se na výpravě do Peru setkala, cítím potřebu vyzdvihnout tři z nich. Prvním je Tito La Rosa, pocházející z národa Qechua z peruánských And. Tito je "Curandero de Sonido" - léčitel vibracemi zvuku a hudbou, jehož citlivá, práce založená na moudrosti předků a jeho hluboké empatii a jemné kreativní energii je velmi inspirující. Tito při květinových obřadech a sezeních za zvuků starověkých hudebních nástrojů jižní Ameriky pomáhá probouzet vzpomínky a archetypy, které dřímají v každém z nás. Tká zvuky na frekvencích, které otevírají srdce, probouzí ducha a pomáhají na spirituální cestě. Při léčivých rituálech a obřadech vstupuje do paralelních světů, aby pomohl přinést zvuk, mama-muzika, která povyšuje vibrace jednotlivce, umožňuje uzdravení a nastolení rovnováhy. Čtyřdenní práce s Titem La Rosa byla vskutku harmonizující a je mi potěšením poodhalit, že tento jedinečný hudební léčitel přijal pozvání do Čech. O termínu budeme informováni na www.nusta.cz.
S dalším z šamanů jsme měly možnost se setkat v pouštní krajině u Mochikských pyramid. Jmenoval se Jorge a vycházel z tradice curanderů používající v ceremoniích mimo jiné San Pedro, v Peru značně rozšířené kaktusy s halucinogenními účinky. Nicméně my jsme s ním absolvovaly očišťující ponor do vody i do nitra sebe sama bez nutnosti požití jakýkoliv látek - ceremonii 'znovuzrození' v jedné ze dvou ceremoniálních pramenů - osm metrů hluboké studni překvapivě zasazené v místní v pouštní krajině. Do studně se vstupuje po lasturovitě stočeném schodišti a Jorge využívá zpěvu, hudebních nástrojů a dalších posvátných předmětů k očistě a celostní harmonizaci bytosti, k umožnění znovuzrodit se po vystoupení ze studny do pouštní krajiny bez předchozích zátěží.
Yoga: indická tradice v jihoamerickém hávu
A jak je to v Peru s jógou? Tato země se stává s bezpočtem svých silných energetických míst a krásnou přírodou stále častějším cílem organizátorů jógových retreatů. Ale neprovozují ji tu zdaleka jen cizinci. Lima se může pyšnit několika řetězci jógových studií, zejména její trendy čtvrť Miraflores, kde potkáte na ulici mnoho úředníků a manažerů, kteří v polední pauze rychlým krokem kráčejí s jógovou podložkou přes rameno do nejbližšího studia.
Mezi jógujícími obyvateli Limy a také mezi batůžkáři z celého světa otevřenými dobrovolnické práci je populární Vashnavistický ášrám, soběstačná komunita a biofarma v jednom - Eco Truly Park. Patří mezi několik ekologických jógových komunit v jižní Americe (ecoyogavillages.com), kam je možné vyrazit jako dobrovolník a nějaký čas se aktivně podílet na chodu společenství. Lidé tam však přijíždějí na jeden či více dní také jako návštěvníci - seznámit se s fungováním komunity, bioenergetickým zemědělstvím, nebo se zúčastnit lekce jógy, některé z nabízených terapií, či uměleckých workshopů, případně poobědvat v místní vegetariánské restauraci, či si dát něco na zub z malé lokální pekárny. Já jsem do této komunity severně od Limy na pláži "Chacra y mar" (chacra zde znamená obdělávaný kus půdy) vyrazila na deset dní jako dobrovolník. Mezi mou pracovní náplň zabírající něco kolem čtyř hodin denně patřila výpomoc v kuchyni, práce ve snackbaru a pekárně, ale také fyzicky o něco náročnější práce se dřevem, ve stáji, či na poli. Také jsem několikrát vedla ranní jógovou lekci. A vše vyšlo tak, že zrovna v době mého pobytu probíhal jógový festival, tudíž jsem kromě pravidelných ranních lekcí v rámci komunity mohla zakusit ještě další z tváří peruánské jógové scény. Krom jógových lekcí různých stylů byla na programu hudební vystoupení, různorodé přednášky a velmi zajímavou částí programu byl též "Temazcal" - tradiční ceremoniální potní chýše.
Peruánským hlavním městem jógy je však nejspíše Cuzco, někdy též zvané "spirituální pupek světa". Toto prastaré incké hlavní město není dnes jen nejdůležitějším peruánským lákadlem pro vyznavače kulturní turistiky a oblíbeným výchozím bodem pro různé trekingové túry do okolních Kordiller či Posvátného údolí. Do nabídky aktivit patří i jóga. Jen samotná čtvrť San Blas je jógovými studii doslova prošpikována. Provozují je zejména cizinci, kteří se zde usadili - někteří na dobu přechodnou, někteří na stálo. Pokud však nejste ještě zcela aklimatizováni, lekce vinyasa jógy ve zdejší nadmořské výšce 3400 metrů nad mořem, může být zážitkem, ze kterého se budete ještě nějakou dobu vzpamatovávat.
Mezi několik nejsilnějších míst, kde jsem se kdy mohla ponořit do jógové praxe, patří bezpochyby peruánské hory.
Pozdrav slunci na ojíněném trávníku pod šestitisícovým vrcholem Apu Ausangate, či na jedné z inckých teras přehlížejících Machu Picchu je něco, co si budete pamatovat navždy. Člověk zde hmatatelně vnímá spojení se zemí a s nebem zároveň. Pozoruje velké dravce, posly nebes, jak se nechávají vynášet vzdušnými víry výše k nebesům a pak zas klesají k zemi a bytostně chápe místní obyvatele, pro které je celá krajina živoucím celkem a považují sami sebe za děti Matky Země, Pachamamy. Uvědomuje si potřebu navrácení rovnováhy a harmonie - nebrat z přírody víc, než kolik je nutné, a svým chováním, modlitbou či rituály vracet Matce Zemi sílu, kterou od ní prostřednictvím vypěstovaných plodin získává. Tento přístup se my Evropané, potřebujeme od komunit, jakými jsou kečuánští obyvatelé peruánských hor, učit.
Přichází zde také inspirace, jak tuto ideu zprostředkovat dále. Slyšeli jste někdy legendu o setkání Kondora s Orlem, kde se dvě rozštěpené civilizace opět spojí v jednotu? Ještě než jsem toto dávné andské proroctví slyšela, inspirována podněty v Peru se při mé praxi zrodila ásanová sekvence, jíž jsem dala pracovní název právě ‚Setkání Kondora s Orlem‘. Kdo ví, možná to byla práce s Titem la Rosa, úžasným „léčitelem zvuky“, jež zasela toto semínko, které mohlo vyklíčit vystoupáním do vysokých nadmořských výšek, kde je možná snazší napojit se na univerzální vědomí. Či tato idea přišla jinou cestou, každopádně vše zřejmě zapadlo, kam mělo. Takže pokud i vás Peru láká, vydejte se tam – za inspirací, za úchvatnou přírodou, za sebepoznáním, za jógou. Někdy však nemusíme cestovat tak daleko, stačí se na dané místo naladit, přenést se tam. Pokud tedy budete mít chuť, můžete se přijít seznámit s příběhem Orla a Kondora zakódovaným do sekvence jógových ásan na vlastní kůži. Těším se na setkání:)
....
Geografické údaje převzaty z turistického průvodce Peru vydavatelství Merian (2008).